Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí se sp. zn. 21 Cdo 3882/2023 ze dne 27. června 2024 řešil otázku, zda notářský zápis obsahující závazek zástavního dlužníka strpět uspokojení dluhu ze zástavy prodejem zástavy při výkonu rozhodnutí v případě, že obligační dlužník neuhradí zástavnímu věřiteli svůj splatný dluh zajišťovaný zástavním právem řádně a včas, je exekučním titulem či nikoliv.
Zástavní věřitel se jako oprávněný domáhal návrhem na nařízení exekuce, aby soudní exekutor provedl exekuci prodejem zástavy k uspokojení jeho pohledávky, a to dle zástavní smlouvy sepsané ve formě notářského zápisu. Předložený notářský zápis obsahoval jednak ujednání zástavního věřitele jakožto zapůjčitele a obligačního dlužníka jakožto vydlužitele o peněžité zápůjčce se svolením vydlužitele k přímé vykonatelnosti tohoto notářského zápisu. Dále pak obsahoval i ujednání zástavního věřitele a zástavního dlužníka (osoby odlišné od obligačního dlužníka) o zřízení zástavního práva k zajištění dluhu vydlužitele s tím, že se zástavní dlužník zavázal strpět uspokojení dluhu ze zástavy, a to i prodejem předmětu zástavy při výkonu rozhodnutí.
Zástavní věřitel tvrdil, že předmětný notářský zápis je řádným exekučním titulem, a exekuce by proto měla být nařízena bez dalšího. Soudní exekutor však návrh zamítl s tím, že svolení obligačního dlužníka s přímou vykonatelností notářského zápisu není možné vztáhnout i na nárok zástavního věřitele vůči zástavnímu dlužníkovi vyplývající ze zástavní smlouvy, a to i přes to, že se zástavní dlužník v notářském zápisu zavázal pro případ, že vydlužitel nesplní řádně a včas závazek ze smlouvy o zápůjčce, strpět uspokojení dluhu ze zástavy prodejem zástavy při výkonu rozhodnutí. Zástavní věřitel se proti usnesení soudního exekutora odvolal ke krajskému soudu. Ten se však se shora uvedeným závěrem soudního exekutora ztotožnil a napadené usnesení potvrdil. Proti rozhodnutí krajského soudu podal zástavní věřitel dovolání.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání zástavního věřitele není opodstatněné. Připomněl, že dle ustanovení § 1359 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, platí, že jakmile je zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popř. zástavním dlužníkem, v písemné formě, přičemž dle aktuálně platné právní úpravy jsou smluvní strany při sjednání způsobu realizace zástavního práva omezeny jen zakazujícími ustanoveními občanského zákoníku, obecnými zásadami občanskoprávních vztahů a obecnými principy demokratického právního řádu. Nicméně, výkon rozhodnutí (exekuci) lze nařídit jen při splnění následujících podmínek: (i) existence (předložení) vykonatelného rozhodnutí (exekučního titulu), (ii) nesplnění povinnosti uložené exekučním titulem a (iii) návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce).
Nejvyšší soud ČR dále konstatoval, že exekuční tituly jsou charakteristické tím, že jde buď o rozhodnutí, která jsou vydána orgány státu (veřejné moci) v řízeních, v nichž je dána rozhodovací pravomoc těchto orgánů, anebo listiny (vydané či vyhotovené i soukromými subjekty), jimž se za určitých podmínek zákon vykonatelnost přiznává. Tomuto požadavku však zástavní smlouva, jako soukromoprávní akt, nevyhovuje, ačkoliv je jejím obsahem závazek zástavce (zástavního dlužníka) strpět výkon zástavního práva zástavním věřitelem „prodejem předmětu zástavy při výkonu rozhodnutí“. Ustanovení § 1359 odst. 1 občanského zákoníku sice umožňuje, aby se zástavní věřitel a zástavce (zástavní dlužník) dohodli na způsobu zpeněžení zástavy, jestliže však toto ustanovení zároveň nestanoví, že taková dohoda je současně i exekučním titulem, nebo že přímo umožňuje vést exekuci na nemovitou zástavu, nelze tuto dohodu považovat za exekuční titul.
